KAREL RENDL

Pekař českých olympioniků na ZOH v Koreji

Nejznámějším pekařem a mediální hvězdou v období zimní olympiády se stal Karel Rendl, pekařský „samorost“ ze Sušice, který úspěšně reprezentoval naše řemeslo na ZOH v Koreji. Cestovat přes půlku světa, složit na místě pekárnu, zajistit si suroviny, začít péct v nevytopeném baráku a všechno zvládnout se ctí, to vyžaduje velký kus odvahy, pracovitosti a fortelu. Pekař Rendl tyto vlastnosti má – bez nich by nepozvednul z prachu komunisty zdevastovanou rodinnou pekárnu a neučinil by z ní prosperující firmu, vyhlášené místo pro fajnšmekry, kteří ještě dokážou ocenit kvalitu, chuť a čerstvost. Rendl je celoživotní hledač a dobrodruh, který jde v podnikání svou cestou, používá na ní selský rozum, osvědčené postupy a receptury našich předků, oceňuje poctivou práci svých za-městnanců. Žádné náhražky, žádné kompromisy, všechno čerstvé a v prvotřídní kvalitě – zákazník to pozná a ocení. V dnešní zrychlené době, charakteristické erozí hodnot je majákem, který ukazuje tu správnou cestu. Hodila by se na něj reklama Velkopopovického kozla: „Chlapi, ten pekař je nějakej divnej, ale výrobky, ty má fakt skvělý“. Děláte to dobře Karle Rendle, klobouk dolů!

Pane Rendle, kde se zrodila myšlenka pečení čerstvého chleba a pečiva pro sportovce v českém olympijském domě?

S prvním nápadem přišel kajakář Vavřinec Hradílek, který jezdil do Sušice na závody a kupoval si u nás v pekárně koláče a chléb. Tvrdil, že mu v cizině nejvíc chybí tradiční český chleba. Myšlenku na zřízení pekárny podporoval zejména předseda ČOV pan Jiří Kejval s tím, že by rád českým sportovcům a doprovodu vytvořil podmínky, které by co nejvíce připomínaly domov. Proto byl pro ně vystaven Český dům, který prezentoval náš stát, aby místní obyvatelé vůbec věděli, kde ta naše malá zemička leží a co jsme zač. Cílem bylo vytvořit zázemí pro českou výpravu, kde se mohou všichni potkávat a mají tam kus Česka. Prostě kdo přišel na pivo a kafe, tak si letos poprvé mohl dát guláš s čerstvě upečeným chlebem nebo si namazat chleba pomazánkou či máslem, dát si něco sladkého, na co je doma zvyklý. Sportovci celou sezonu jezdí po světě, po všech možných hotelech a tak si málokdo uvědomuje, že vytvoření domácí atmosféry na tak velké akci hodně přispěje k pohodě a dobrým výkonům. V Asii je bohužel pekařský sortiment redukován na sladký toustový chléb a sladké pečivo. Rýže je sice dobrá potravina, ale našemu chlebu se nevyrovná, tak proč jej sportovcům nenabídnout?

Nebál jste se toho – přeci jenom nebyly žádné zkušenosti, jel jste do neznámého prostředí, neznal podmínky pro výrobu a média již psala o tom, jak si Češi budou pochutnávat na čerstvém chlebu a peči- vu. Byla to pro vás výzva?

Když začaly přípravy, tak u mě euforie, že bychom se dostali na olympijské hry, přešla do velké nervozity a strachu, jak to všech- no připravit a co vzít sebou, aby to přežilo přepravu a hlavně na místě samém něco předvést a nic nezkazit. Celá ta deka ze mě spadla až tak za týden v Koreji. Tam jsem si z toho udělal takové naše soukromé „pekařské“ olympijské hry. Řekl jsem si, že buď uspěju, nebo skončím v poli poražených – obojí je vlastně pozitivní, i prohra posiluje.

Jak probíhala příprava celé akce, co všechno jste si do Koreji vezli za mašiny a suroviny?

Museli jsme šetřit na nákladech na přepravu, jsme přece jen malá země, tak jsme vzali jen etážovovou pec MIWE se čtyřmi etážemi, boxovou kynárnu a hnětač těsta na 60 kg a samozřejmě spoustu drobných pomůcek. Hodně nám při tom pomohla firma Pekass, které bych chtěl tímto poděkovat. Suroviny včetně mouky a náplní jsme vzali svoje, na co jsme zvyklí a z čeho vyrábíme doma v Sušici. Jen droždí bylo sušené a máslo, vejce a mléko jsme kupovali na místě. Vše jsme zabalili do uzavíratelných kontejnerů a poslali koncem října lodí do Koreje. Tam náklad dorazil až 25. ledna 2018 a až 3. února jsme mohli vše vybalovat a připravovat na provoz.

Jaký sortiment jste v Pchjongčchangu pekli a jak probíhal váš „běžný pracovní den/noc“?

Základ výroby byl chléb, který děláme pořád 50 % žito a 50 % pšenice, Slovákům jsme upravili recepturu na 20 % žito, 80 % pšenice. Housky jsme pekli každý den a střídali jsme druhy jemného pečiva, tak aby měli sportovci na výběr jeden den třeba koláče, další den pak záviny nebo štrůdl, lité koláče, mazance, briošky nebo makovce. Začínali jsme s přípravou obvykle ve 2.00 hod ráno a většinou jsme končili v 15.00 hod odpoledne. Nejvíce čerstvého pečiva jsme připravovali na sedmou hodinu ráno, kdy byl zajišťován odvoz do jednotlivých vesnic pro sportovce, kteří nemohli přijít do Českého domu. Další várka směřovala do Českého domu, který se otevíral v poledne.

Chutnaly vaše výrobky českým sportovcům, jaká byla odezva na vlastní pekárnu?

Věřím, že jsme splnili úkol se ctí, ohlasy byly veskrze pozitivní. Nakonec mi zbyl jen pytel hladké mouky, ke konci si sportovci chtěli užít a šlo na odbyt sladké pečivo. Vlastně jsme soutěžili s místním toustovým chlebem, tak to nebyla až tak velká konkurence. Ale hlavně zafungovalo to, co předseda Kejval správně prosazoval od začátku – „je to jako u nás doma“, to všichni hodnotili jako super nápad. Potěšili mě třeba naši hokejisti, kterým jsem jednou upekl makovec. Zachutnal jim tak, že bez něj již nechtěli nastoupit k dalšímu utkání – to přece potěší.

A vaše zážitky z Koreje? „Užil“ jste si pobyt – měl jste možnost navštívit nějaké závody? Na co nejvíce vzpomínáte?

Hned na začátku nám došlo, že nejsme na výletě, ale v práci a musíme podat dobrý výkon, nehledě načas a únavu. Takže sedm dní v týdnu v práci, to vám pak opravdu nezbývá moc času. Musíte se také vyspat, najíst a připravit si výrobu na další den, zajistit nákupy, atd. První týden jsme se dostali na Martinu Sáblíkovou, tu jsem já chtěl hodně vidět, pak jsme byli jednou na hokeji. Závody byly ale na úkor spánku, a to se někde projeví. Proto musíte zvažovat, co je důležitější. Mám ale dokonale zmapované okolí Českého domu do 300 metrů, ubikaci, hospodu s jídlem a market na nákupy.

Čeští pekaři fandili na dálku „svému profesnímu reprezentantovi“ na olympiádě. Jak jste zvládal zájem českých a zahraničních médií? Kdo z novinářů a TV stanic se o pečení pro české olympioniky zajímal?

Přiznávám, že na ten medialní zájem jsme nebyli připraveni a nedělal nám moc dobře, ale reklama je reklama a čeští pekaři ji potřebují jako sůl a my také. Za dokonalou prezentaci můžeme poděkovat tiskovému odboru ČOV, to jsou opravdoví profesionálové. Navštívila nás Kanadská celostátní televize, Korejská televize v rámci představování jednotlivých domů každé země a kanál MOV „Olympic chanel“, jinak většinou probíhala prezentace v rámci oficiálního programu v Českém domě. Na dálku nám vyjádřil pochvalu i Slovenský prezident Kiska, protože jsme částečně pekli výrobky i pro slovenské olympioniky.

K médiím se pojí pro mě taková soukromá pocta, i když nebyla nevyjádřená slovy. Když skončilo natáčení Kanaďanů, tak redaktorka dostala do ruky dva preclíky, co jsme akorát vypekli a štáb odešel dál natáčet. Tak jsem se šel podívat, jak to pokračuje, a měl jsem velkou radost, protože za tu dobu, co se tam štáb pohyboval, ta redaktorka oba preclíky snědla a nedala nikomu ani ochutnat.

Jak olympiáda ovlivnila podnikání vaší pekárny? Zvedly se vám tržby? Prodáváte ve vlastních prodejnách v Sušici také chléb „Karel“?

„Karla“ prodáváme již léta, je to náš standardní „držák“. Samozřejmě že nás publicita pozitivně ovlivnila, projevilo se to větším zájmem zákazníků. My jsme celkem malá pekárna a proti velkým výrobcům jsme omezeni tím, co stačíme vyrobit. Snažíme se o to, aby vyšší výroba byla v kvalitě, na jakou jsou naši zákazníci zvyklí.

Pojďme zpátky do Čech. Mohl byste čtenářům prozradit něco z historie Pekařství Rendl v Sušici?

Historie naší pekárny začíná v roce 1880, kdy se náš předek nastěhoval do Sušice a jako mlynářský synek začal s pekařinou. Všechny naše následující generace, tj. děda, táta, já i můj syn pokračujeme v pekařské tradici rodiny Rendlů.

Kdy jste se vy osobně dostal k pekařině, jaké byly začátky v obnovené pekárně?

V padesátých letech nám komunisti pekárnu zabavili, ale můj děda a po něm i otec tu dál pracovali, protože soudruzi na řízení pekárny neměli odborníky. Já jsem tu žil do svých 18 let, ale pak přišlo rozhodnutí, že se pekárna bude bourat, tak jsme se přestěhovali. Jenže to soudruzi nestihli, přišla revoluce a v restituci nám byl zchátralý objekt vrácen. Tak jsme se s kamarádem Markem Brožou (dodnes je můj společník ve firmě) domluvili, že pekárnu vzkřísíme a prakticky od nuly jsme se pustili do obnovy. Já jsem předtím „za bolševika“ vystudoval ČVUT, což se mi při rekonstrukci pekárny náramně hodilo. Naši nechtěli, abych byl pekařem, protože jak všichni pekaři dobře vědí, je to dřina a těžká noční práce. Mě to ale k řemeslu předků táhlo a když ráno přijdu do voňavé pekárny mezi své lidi, tak těch uplynulých třech desítek let práce a úsilí nelituji.

Jak si dnes vede Pekařství Rendl, tj. čtvrt století po převzetí restituované pekárny?

Založili jsme pekárnu na kvalitě, přirovnal bych to k filmu „Křidýlko nebo stehýnko“, který starší generace určitě zná, snažíme se aby zákazníci poznali rozdíl mezi řemeslnou kvalitou a velkovýrobou. Dnes máme 55 zaměstnanců a jsou to pro nás nejdůležitější lidé. To oni vlastně musí každý den udržovat kvalitu, mít k řemeslu správný vztah a tím i ke své firmě. Také to však musí být naopak, my se musíme postarat o své zaměstnance, a to nejen odpovídající výplatou, ale i když potřebují pomoc v soukromém životě. Naštvaný zaměstnanec je totiž špatný zaměstnanec a je to na výrobku který udělá, poznat.

Jaké používáte suroviny, abyste dosáhli maximální čerstvosti a kvality výrobků?

Na kvalitě jsme podnikání založili, tak se v prvé řadě musíme postarat o nákup kvalitních surovin, a to není dnes jednoduché. Sehnat kvalitní suroviny dá hodně práce a shánění. V televizi, časopisech, na internetu – všude se dnes dovíte od renomovaných kuchařů, že dobré jídlo se nedá udělat z nekvalitní suroviny. Cena v tom hraje velkou roli, ale my nechceme šetřit na nepravém místě. Už jsem si zvykl, že když k nám s nabídkou přijede obchoďák, tak z 90 % začne nabídku cenou, a to je špatně. I dodavatelé vyrábějí super kvalitu, stejně jako náhražky a on již dopředu předpokládá, že my v Česku kvůli ceně chceme jen náhražky. Lidé si navykli nakupovat v řetězcích a pak se všichni diví, že se prodávají potraviny v Evropě dvojí kvality. Navíc u nás jsme to dovedli k dokonalosti tím, že máme srovnatelné ceny jako v Německu, ale rozdíl v kvalitě je podstatný.

Vaše pekárna je vyhlášená výrobky, za kterými se sjíždějí zákazníci ze širokého okolí a nevadí jim ani vyšší ceny…

Cenová hladina pro běžného zákazníka v supermarketu, bohužel pro pekaře moc neplatí. Za hranicí nejlevnější kaiserka, tedy u nás srovnatelná houska 50g je za 0,30 eura, a tak máme v cenách výrobků co dohánět, když vstupní ceny suroviny jsou prakticky na stejné úrovni. Po 25 letech už zaplaťpánbůh zmizeli podvodníci, co vás nalákali na kvalitu surovin, a pak vám dodali hnus.

Další takovou nešťastnou kapitolou a prohřeškem proti kvalitě jsou předpeky. Aby se vše stihlo vyrobit a pod rouškou hygieny zabalit, musí se použit konzervanty. Chápu velkovýrobce, že jim to vyhovuje – když máte vratky, tak dáváte prodejci větší čas na prodej za míň vratek. Zaráží mě, že za tu dobu od 90 let nepřišel nikdo s tím, abychom se vrátili k osvědčenému uvádění datumu výroby na výrobcích. Ve světě je to běžná věc (i v Koreji) a zákazník má možnost si říct, že ta bábovka nebo jogurt je asi nějakej divnej, když je vyroben před dvěma měsíci. Na chleba se přece dávalo razidlo s číslicí od 1 až 6 a všichni věděli, kdy byl vyroben a o den starší chléb byl za nižší cenu.

V čerstvosti je obrovská síla, např. kremrole udělaná ráno a do večera prodaná je úplně jiná, než když v pondělí udělám korpus, ve čtvrtek jej naplním a prodám druhý den v pátek. Ale to každý poctivý výrobce ví a naštěstí je nás ještě hodně, kteří bereme pekařské řemeslo s pokorou a se ctí, jako zdroj obživy a nikoliv jako cestu ke zbohatnutí.

Co Vás nejvíce trápí při podnikání a co Vám naopak v poslední době udělalo radost?

Štve mě přebujelá byrokracie, zbytečná administrativa a časté kontroly, které po nás vyžaduje stát i to, že jsme často označováni jako potencionální zloději před celým národem. A když to řekne nejvyšší, tak je to přece pravda. Radost mi pak vždycky udělá, když se potkám s normálním člověkem, který neztratil chuťové buňky a ocení kvalitu a čerstvost výrobků které děláme.

Nejkrásnější zážitky jsou u nás ze Šumavy při celoročním rozvozu, a to od krutých podmínek v zimě, nádherné přírody, setkání se zvěří brzo ráno, jednání se zlatokopy z města, co si pronajmou penzion a jsou chytrý jak radio, ale také setkávání s dobrými lidmi od nás ze Šumavy. Jeden rok tady byli američtí studenti na výměnném pobytu, tak jsme je vozili po Šumavě ráno při rozvozu chleba – mají zážitky na celý život, aspoň co mě napsali zpětně.

Jste pověstný svým neformálním stylem řízení a specifickým přístupem k zaměstnancům. Vyplácí se Vám to?

Abych pravdu řekl, tak nevím, co je to přesně neformální styl, chovám se přirozeně. Všech svých 55 zaměstnanců mám rád a tak se k nim také chovám. S člověkem, který je od přírody protivný a na vše nadává, nemohu spolupracovat, potřebuji tady normální lidi. Podtrhuji normální se všemi chybami, které každý z nás má. Platí u mne základní pravidlo „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Nepotřebuji žádné vytýkací dopisy, abych se s lidmi rychle domluvil, když se něco nepovede. Čtu odborné časopisy, kde je spousta rozhovorů s úspěšnými podnikateli, co pro ně znamenají zaměstnanci – myslím, že by to měla být povinná četba pro manažery a majitele firem. Potvrdil jsem si již několikrát, že nejhorší kapitalisté jsou bývalí komunisti, co se rozhodli podnikat.

Pekárna Vám zabere spoustu času a energie, baterky dobíjíte hlavně cestováním po světě. Jak cestujete a které země jste projezdil?

Plním si svůj životní sen a snažím se procestovat letecky i vlastním autem svět. Jsem však limitován časem, který mohu strávit na cestách. Máme skvělou partu motorkářů, se kterými vyrážím na cesty – já jim vozím věci a dělám doprovod. Byli jsme například již dvakrát v Mongolsku, to je naše zaslíbená země, skvělé to bývalo i v Libyi než se začalo válčit, a tak bych mohl pokračovat. Naším mottem je co nejdál od měst, mezi obyčejné lidi, v duchu knihy Jacka Kerouaca „On the Road“ – jsme pořád na cestě.

Pokud by vás oslovil ČOV s nabídkou pečení na letních OH v Tokiu – šel byste do toho znovu?

Dostat takovou příležitost bylo něco neskutečného. Byl to pro mě šok, když jsem se dozvěděl, že si mě vybrali a zároveň velká výzva. Takže moje odpověď zní: jednoznačně ano, atmosféra na olympiádě byla úžasná a i když není každý den posvícení, určitě bych do toho šel znovu.

Děkuji za rozhovor a tlumočím velkou gratulaci a poděkování od českých pekařů, zlatou medaili „BAKER CHAMPION PYEONGCHANG 2018“ si určitě zasloužíte!

Text: Jaromír Dřízal